Tři oblíbený, Elektro

12. srpna 2014 v 11:41 | Rory |  Ostatní Hudba
V poslední době tu bylo keců o rocku a jemu podobných žánrech víc než málo (a to je jenom dobře), vězte ale, že rock není jediná hudba lichotící mému uchu. Právě naopak. Na čem taky docela ujíždim (občas), je elektronická hudba. Ikdyž teda takhle obecně to snad ani nejde nazvat - tenhle žánr je totiž tak široký, tak obrovský, tak neprobádaný. A to je na tom to vzrušující - jakoby neexistovaly hranice, žádná pravidla nebo omezení. V elektru je možný cokoli.

A možná proto je to tak rozporuoplnej žánr - pod stejnou nálepkou spojuje naprosto odlišné druhy hudby, kvalitní i mozkovymýčkovavé, propracované i tuctové. Na elektru mám ráda jednu věc- dají se v něm totiž najít opravdový výstřednosti. Tady jsou tedy tři tipy na moje oblíbené skladatele elektronický hudby.



Celldweller je projekt umělce působícího pod pseudonymem Klayton. Rudovlasý šílenec mixuje dohromady nejrůznější hudební styly - v jeho hudbě se spojují prvky industrialu a elektronického drum & bassu, techno se snoubí s rockem a orchestrálními elementy. Celldweller zastírá rozdíly mezi syntetikou a organikou, mezi temnotou a fascinující krásou, ve zcela nezaměnitelném stylu, který obstojí jen sám o sobě.

Celldweller je něco, co poslouchám přibližně stejně dlouho jako Linkin Park (teda hodně dlouho). Je to taková připomínka starých časů, kdy jsem nadšeně četla Elinkinu. Je to hudba neskutečně divná. Myslím, že moc jinak se to ani nedá popsat :D A to mě strašně bere. Protože uprostřed tý nekonečný syntetiky vždycky najdu něco jímavě krásného, hypnotizujícího. Není to hudba pro každého. A i já musím uznat, že nejsem schopná Celldwellera poslouchat dlouho v kuse. Jednou za čas a nechat to vstřebat.



Francouzská formace Justice o dvou členech mě chytla kvůli jedný skladbě - tedy vlastně dvojskladbě. A to sice díky jejich dokonalému Phantomovi (ne že by celé album Cross nebylo úžasné, ovšem k Phantomovi mě to zkrátka táhne). Francouzské duo skládá poměrně podivnou formu taneční elektronické hudby. Má to ale otáčky. Má to styl, ta kovová, robotická hrana na skladbě Phantom, smyčcová úzkost ve fantastické gradaci. Skutečně fantomický obraz zachycený na pozadí temnoty, která vám z toho songu úplně prosakuje skrz sluchátka do mozku. Jó, to je prostě něco na ty temný dny...

Na zbytku alba Cross se pak dají nalézt momenty ještě o dost... skličujícnější (to třeba kovové bzučení skladby Stress - příznačný jméno), nebo elektronické lapání po dechu ve skladbě Valentine, které vás doslova nutí neustále kontrolovat, jestli nezapomínáte dýchat. Jak říkám, podivnej počin.



Bakermat je mým nejnovějším objevem. Možná ho znáte díky jeho skladbě Vandaag (One Day), která je v poslední době dost slyšet i na českých sračkorádiích. Tak jsem se k němu dostala i já, někde v rádiu jsem to uprostřed toho moře nechutnejch popovejch splašek zaslechla a nějak mi hned secvaklo, že to je jiný. Dost jedinečný a vůbec, prostě kvalitní. Ale nedá se tomu upřít, že to má silnej popovej potenciál.

Bakermat je opět jeden jediný člověk, Lodewijk Fluttert z Nizozemska, který skládá hudbu založenou na kombinování jazzu a soulu s prvky housu (house je typ taneční hudby, který je vystavěn na pravidelných sekvencích o čtyřech dobách) - tedy spíše deep housu, což je ještě specifičtější odnož téhle větve elektronické hudby. Právě to dodává Bakermatově hudbu onu velkou chytlavost a rytmiku, tanečnost. Jeho styl je ale velmi jedinečný právě v onom vkomponovávání jazzu, na kterém vyrostl.

Když poslouchám tuhle hudbu, nabíjí to takovou zvláštní energií, člověk má trochu pocit stavu beztíže. A ten saxofon! Fanoušci jazzu možná nadšeni nebudou, ostatně tohle není to jazz, jenom zatraceně dobrej house.
 


Komentáře

1 Lory Lory | Web | 13. srpna 2014 v 13:16 | Reagovat

Tak další věc, kterou máme společnou. Já mám taky moc ráda elektro hudbu, ale jsem spíše přes ten klasicky dravý dubstep. Zmiňované interprety jsem do teď neznala a jejich hudba není vůbec špatná, ale pro mě je to zkrátka moc pomalé, já ujíždím na Skrillexovi a jemu podobných :D

2 Robka Robka | E-mail | Web | 14. srpna 2014 v 23:58 | Reagovat

Dříve jsem se na elektronickou hudbu dívala celkem s opovržením, ale časem jsem zjistila, že to není zrovna dobrý přístup. Člověk se ochuzuje o další podněty a poznatky a to je škoda. Tebou uvedené interprety neznám, ale poslouchám třeba Parov Stelar, ti se mi líbí moc.

3 kE kE | Web | 17. srpna 2014 v 17:45 | Reagovat

elektro je super, stejně jako asi jakejkoliv jinej žánr, ale mám pocit, že právě v elektru je pořád nějaký prostor, kam hudbu posouvat, zatímco ve všem ostatním se už jenom něco recykluje. Justice znějí opravdu hodně dobře, to si ukládám, abych si to mohl časem najít a víc se na ně podívat. Jinak asi největší psycho je pustit si ve tři ráno tohle https://www.youtube.com/watch?v=bzy06Cp76hU :D

4 Rory Rory | E-mail | Web | 24. srpna 2014 v 21:14 | Reagovat

[1]: Já zase nikdy nějak zvlášť neujížděla na dubstep no :)

[2]: Hm, možná na to kouknu :) Dík.

[3]: Jojo, přesně! Ten tvůj link, to je teda fakt psycho jak píšeš. Ale dobrý. Zkusim to v ty tři ráno, třeba to pak bude ještě lepší, heh.

5 Michal Michal | E-mail | 1. září 2014 v 21:45 | Reagovat

Dovolím si přidat pár zajímavých elektronických alb z druhé poloviny devadesátých let, kdy se hudba naposledy nadechla (si myslim, protože patřím mezi příznivce klasického progressive a art rocku...s velkou davkou ironie, samozvany znalec :-D ). Apollo 440 - Electroglide in Blue  , Massive Attack - Mezzanine, Leftfield - Leftism, David Bowie - Earthling, Moby - Play, Portishead, Underworld - Everything everything atd. Dnešní doba umění nepřeje, ztratilo svůj význam. Umění nelze definovat a bylo vždy tvořeno názorem masy jež ho vnímala. Todnešní pojetí umění je diktátem médií a společnosti samé...rychlokvašným procesem ovlivněné. Ještě bych rád upozornil na to, že Pink Floyd ještě stihnou vydat jedno album a na to se strašně moc těším.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.