Šlápoty ve tmě

21. září 2013 v 20:18 | Mlok |  Litera
Byl chladný temný večer a na jednom z pražských sídlišť už se do temnoty začaly rozsvěcet nesčetné čtverečky žlutého světla. Seděl bos na schodech u potemnělého spícího supermarketu a kouřil cigaretu. Nehybný, děsivě krutý a zároveň plachý pohled upíral do temnoty. Lampa co stála opodál párkrát zablikala a zhasla a do sídlištního ticha zasahoval jen tichý šustot igelitových sáčků povalujících se ve větru a vzdálená ozvěna aut, řítících se po šestiproudé dálnici někam daleko, do neznáma. Ty zvuky ho uklidňovaly.
Bosá chodidla natažená na schody pod ním podivně zasahovala do klidné scény tichého sídliště. Popotáhl z cigarety a pomalu vydechoval kouř do ledového vzduchu kolem. Kdyby zavřel oči a pokusil se na chvíli ignorovat mrazivý chlad, který ho prostupoval, možná by se mu podařilo usnout, napadlo ho. Aspoň na hodinu by se ztratil z tohohle světa.
Po chvíli mu ještě hořící cigareta vypadla z ochablé ruky a on se zády sesunul na nižší schod, kde zůstal nehybně a klidně ležet. Pravidelně oddychoval.


"Hej! Ty tam! Vstávej!" probudil ho ostrý, ale podivně měkký hlas a palčivá bolest očí, jak na něho někdo svítil prudkým světlem, nejspíš baterkou. Několik okamžiků mu trvalo než se zorientoval, ale mrazivá bolest v bosých nohách ho rychle vrátila do reality. Uvědomil si, že se třese chladem. Ten někdo se k němu pomalu přibližoval a nepříjemný pocit ze světla mu prostupoval do morku kostí. Panická hrůza z toho, že by se Neznámý přiblížil víc než jen na několik kroků ho ovládla. Nikdo se k němu nesmí přibližovat, nesmí, má-li se ovládnout.
"Nepřibližuj se," zasyčel výhružně směrem ke zdroji světla a šílený maniacký výraz v jeho tváři a očích mluvil za všechno.
Neznámý na chvíli zaváhal, ale po několika vteřinách znovu vykročil blíž. Něco uvnitř jeho hlavy vybuchlo. Nemohl snést pomyšlení, že by se Neznámý přiblížil byť už jen o centimetr blíže. Šílená, paranoidně narušená duše vzplanula nepochopitelnou nenávistí k té osobě, která se snažila narušit jeho samotu a snad mu i pomoci. A tak jako vždycky, tahle představa zastínila i poslední zbytky zdravého rozumu v jeho hlavě.
Vyskočil prudce ze schodu a bodnul. Po pár vteřinách ticha bylo po všem. Stále rozsvícená baterka se odkutálela stranou, když její majitel ležel mrtvý v kaluži čerstvé krve. Břinknutí ostří o dlažbu, jak jej třesoucí se ruka upustila. Výraz hrůzy a tvář plná slz provázela bosého muže na útěku, když jeho nohy za sebou zanechávaly krvavé stopy na betonové zemi.
Čvach, čvacht. Tenhle byl pátý. Proč nemůžu navždy zmizet?
 


Komentáře

1 Sunshine Sunshine | Web | 24. září 2013 v 17:15 | Reagovat

Tak to bylo hodně silný. Nádherně popsaný, by the way, jestli se o něčem takovém dá psát nádherně - je z toho cítit ta atmosféra nočního sídliště, ono samo o sobě je to dost podivné místo. Ale člověk se prostě po přečtení otřese...a je mu toho chudáka paranoidního líto, protože on za to nemůže.
Jo - a připomnělo mi to moje "Až se knoflík utrhne..." - i když to by byla taková mísumilovná verze toho tvého příběhu :) Každopádně určitě sem dávej svoje povídky; dobře se to čte a umíš tu situaci popsat tak, že si ji dokážu živě představit.

2 Mlok Mlok | E-mail | Web | 24. září 2013 v 18:13 | Reagovat

[1]: Děkuju moc. No já moc nepíšu. Mám pocit, že mi to nejde nijak dobře a ani mě to nebaví. Věci jako je tohle většinou vzniknou strašně narychlo a impulzivně. Konkrétně tohle bylo na téma "Život na sídlišti" co jsme psali ve škole. Abych se sama dokopala k tomu něco napsat, to spíš né.
A jinak ten tvůj knoflík - nemůžu popřít že mě to neinspirovalo. Ale taky naše sídliště v Praze. V noci je to strašidelnější než Zapovězenej les.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.