O tisíci sluncí podruhé

8. května 2013 v 14:09 | Mlok |  Linkin Park
V druhé části článku bych se ráda věnovala mému oblíbenému rozpitvání celého alba, hezky skladbu po skladbě. Přeci jenom už jsme spolu něco zažili..



Album otvírá značně strašidelná skladba The Requiem, celkem ironické - hrají nám tu rekviem už na začátku. Bezpohlavní hlas, snad žena, snad muž, snad dítě, odříkává titulní hrozivá slova. Taky se vám u toho ježí vlasy na zátylku?
God save us everyone, will we burn in the fires of the thousand suns?

Skladba volně navazuje na další intro, The Radiance, pro mě jedna z nejvýznamějších částí alba. Na mlhavém pozadí je slyšet nahraný hlas Roberta J. Oppenheimera, tedy muže, který v roce 1945 vyvinul první jadernou bombu. Oppenheimer zde popisuje pocity, které ho zalily, po úplně prvním testovacím výbuchu v novém Mexiku. Přestože je to minutové intro, umím to odříkat celé nazpaměť, a to proto, že mě ta skladba prostě tak fascinovala, že jsem to jeden čas pouštěla pořád dokola. Víte, má to takovou sílu. Výpověď muže, který stvořil zbraň hromadného ničení, zbraň která vyhladila Hirošimu a Nagasaki.
Now I became death, destroyer of worlds.

Jaderný výbuch

V pořadí třetí skladbu, Burning In The Skies, přiznám se moc ráda nemám. A zvlášť ten klip k ní nenávidím. Tady se teda Joe zrovna moc nevytáhnul. Ale něco je zajímavé - když jsem poprvé slyšela Burning Bridges od Pink Floyd. Máte tu souvislost? Je to zvláštní, ale často takhle nacházím paralely. Nejspíš náhoda, možná moje úchylka, nevím.
I'm swimming in the smoke of bridges I have burned.

Empty Spaces... co říct? Osumnáctiminutové skoronic, přesto pro mě tak důležité.

Pátá skladba When They Come For Me patří k těm, které si ke mě hledaly cestu opravdu pomalu. Ze začátku jsem ji prostě nesnášela. Byla tak... divná, jestli chápete. Něco podobného jsem měla třeba i u Until It Breaks z Living Things. Jenže i v tom je kouzlo Linkin Park, chce to čas a trpělivost, některé věci vyplují na povrch až třeba po desítkách poslechů. Teď už ji prostě zbožňuju.
Opposite of lazy, far from a punk. Ya'll ought to stop talking, start trying to catch up motherfucker.

Upřímně nechápu, proč Linkin Park už ze zásady nehrají skladbu Robot Boy živě. Že prý by to ani nešlo. Přitom je v ní taková síla! Je to jeden z mála záblesků naděje v tom temném a smutném albu. Světlo v tunelu bych to možná nazvala.
Hold on, the weight of the world will give you the strenght to go.

Artwork k propagaci alba. Nevím proč, ale strašně se mi to líbí. Je to takové... digitálně hrozivé.

Jornada del Muerto je název lokality, kde se v roce 1945 prováděl první zkušební výbuch atomové pumy Trinity. Dodnes je to pustá a opuštěná země. Mike tu jen nezřetelně zpívá japonsky (kdyby vás zajímalo co, tak je to pořád dokola jen Zvedni mě, nech mě jít).

A konečně čekání na konec - Waiting For The End. Nevím proč, dřív jsem si to spojovala s nu-metalovou hymnou In The End. Je to úžasná skladba a hlavně se strašně povedl ten klip (tady si to Joe trochu vyžehlil :-)). Je to prozměnu o strachu z digitální budoucnosti.
We the became ghosts in the machine.

Blackout!! Myslím, že opravdu pokaždé, když tohle slyším, tak mam pak v hlavě fakt totálně černo. To je prostě nářez, musíte to slyšet.
Push it back down! Blackout! Blood in your eye!


Wretches and Kings. Další dost děsivá součástka. Na jednu stranu běhá mráz po zádech z budoucnost předpovídajícího projevu Maria Savia o škodlivosti strojů a jejich nebezpečí pro lidstvo, na stranu druhou to jakoby burcuje nějaké to zvíře ve mě.
Steel unload, final blow. We the animals take control. Hear us now, clear and true! Wretches and Kings we come for you!

Wisdom, Justice and Love intro jak jinak než o moudrosti spravedlnosti a lásce, že.. Hlas Martina Luthera Kinga měnící se v závěru v hlas robotický..

Iridescent mi nikdy nějak nesedl i když je to skladba krásná, nikdy mi moc nepřirostla k srdci. Zato klip je opět dokonalý. Je to konec světa tak úplný, jen ty rozkládající se roboty tam mohli projednou vynechat. Obzvlášť ráda mám Mikea coby krále podsvětí s hadem okolo ramen a "poslední večeři".

Poslední večeře?

Fallout as radši přeskočím.

The Catalyst. Věděli jste, že ty varhany na začátku jsou české? Panická hrůza lidstva z vlastnoručně zaviněného konce, zoufalá prosba o záchranu. Přijde konec světa? Prolézá to do morku kostí.
God bless us everyone! We're just broken people living under loaded gun!

The Mesenger to celé tak krásně zavírá, že už snad ani nevím co napsat. Mimochodem, je to krásná ukázka Chesterova hlasu, však on umí i jiné věci než jen řvát.


 


Komentáře

1 Faint Faint | Web | 8. srpna 2013 v 20:05 | Reagovat

Super si to napísala!
Mikea v Iridecent milujem. Chudák pozeraa som si Behind the Scences a on sa tak bál toho hada :D
When They Come for me je skvelá! Mne sa strašne páči taká na hecovanie.
To o Jornada del Muerto som netušila. Ale pusti si Jonathana Eliasa Prayer the Circle tam to je tiež taká tématika a je tam aj prejav Roberta Oppenhimera.
Waiting Fort the End jedna z naj skladieb no a samozrejme Blackout. Messneger ďalšia nádej svetla. Čo si budeme nahovárať? :D ATS je proste super. Nech sa dajú vypchať tí, čo sa im nepáči.
Inak, pri čítaní článku som mala neskutočné zimomriavky ale to aj pri počúvaní

2 Mlok Mlok | Web | 8. srpna 2013 v 20:12 | Reagovat

[1]: Mikea mám moc ráda, ale s tím hadem mě teda zklamal - já hady totiž miluju.
Jinak díky moc, jsem ráda, že článek takhle zapůsobil!

3 Bewlyer Bewlyer | Web | 9. srpna 2013 v 7:53 | Reagovat

mne sa celkovo páči celý tento album, hlavne song The Requiem

4 Rory Rory | Web | 15. května 2014 v 11:44 | Reagovat

[3]: Ach ano, Requiem - zatraceně apokalyptický.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.