Zeď

21. února 2013 v 1:27 | Mlok |  Pink Floyd
Už to prostě nemůžu déle odkládat. Je čas napsat článek o Zdi...

Je to dost těžké. Tenhle geniální opus je mistrným dílem a je nesmírně nebezpečné snažit se ho jakkoli popsat nebo snad dokonce vysvětlit. To je nemyslitelné. Ale o tom tenhle článek ani být nemá. Totiž, jasně že má být o Zdi. Ale kdo očekává nějakej děsivě duchaplnej rozbor tohohle pinkfloydího alba, ten má smůlu. Rozbor nebude a už vůbec né duchaplnej. O děsivym článku by se ale dalo uvažovat...



"Isn´t this where we came in?"



The Wall je megalomanský projekt Rogera Waterse (ano, Rogera Waterse, tady už opravdu nejde mluvit o Pink Floyd), jaký v roce 1979, kdy album vyšlo, neměl obdoby. Celý projekt se sestával z dvoudílného alba, filmu a magavymakáné show, při které se Zeď doopravdy stavěla a bourala. V tomhle článku se budu věnovat albu.

Připadá mi, že s The Wall už se musela kompletně vyčerpat Watersova tvůrčí schopnost. Je vůbec možné, aby někdo něco takového stvořil? Tohle je životní dílo!
Spousta jiných, mnohem schopnějších lidí už ale tohle všechno popsala. Každá z těch 420-ti cihel (jo, vážně jich bylo přesně 420, když tu zeď Floydi stavěli na koncertech!) už je milionkrát prohlédnutá a rozebraná ze všech stran.

Já jsem vlastně chtěla napsat o tom, jak na mě tahle Zeď zapůsobila. Nebo snad spíš Pinkův příběh?

Téma a myšlenka alba je prostě geniální, není možný aby něco tak nadzemskýho sestrojil normálně myslící člověk - což Waters není. On je šílenec, nebo přinejmenším pořádně zfetovanej - jiný vysvětlení pro to nemám.
Abych to shrnula, album vypráví o muži jménem Pink (vlastně Watersovo alterego), který staví imaginární zeď, kterou se uzavírá před světem a všemi lidmi v něm. Veškeré jeho utrpení a bolest, které za svůj život prožívá (ztráta otce a přehnaně ochranitelská matka, sadistický učitel ve škole, manželská krize...) se tak mění jen v cihly v jeho zdi. V polovině alba se už definitivně odřízne od světa a celá druhá část je o tom, jak je za zdí. Na závěr alba svou ochrannou zeď zboří.

(Zdařilá animace z filmu - Pink se uzavírá ve své Zdi.)

Netroufám si hledat v příběhu a v textech alba nějaký hlubší filozofický významy (a že jich tam je!), na to prostě nemám. Ovšem zapůsobilo to na mě neskutečně moc. A vyvolává to ve mně myšlenky. Nutí to přemýšlet.

Jiná věc je hudba. Přiznám se vám k tomu, že nenávidím Gilmourův zpěv. Já nevím proč. Prostě v porovnání s Watersem zní jako nevýrazná, leklá ryba. Jeho hlas je někdy až odpuzující (třeba v Comfortably Numb ho nemůžu vystát). On by měl zůstat u svý kytary, protože to je to, v čem je vážně nejlepší. Jeho kytarový party jsou úchvatný, ostatně jako vždy.
Naštěstí na The Wall zpívá převážně Waters, vlastně téměř veškerá hudba je od něj, takže je všechno v cajku ;-)

Některé skladby si mě získaly okamžitě, třeba Goodbye Blue Sky, Empty Spaces, Nobody Home a božský The Trial. Jiné mě neoslovily vůbec, ikdyž plně chápu jejich význam na albu, z hudební stránky se mi prostě tolik nelíbí. Mezi tyhle patří hlavně Mother, Young Lust a Don´t Leave Me Now (ikdyž tahle skladba je tak citově napnutá, je zní tak bezprostředně cítit Pinkovo zoufalství až z toho mrazí).
Ale detailnější popis skladeb napíšu jindy.

Já je vlastně miluju všechny. Všechny mají totiž na albu svoje pevné místo. Je to přesně vyměřený, sestavený a dokonale fungující organismus. Každá část je důležitá pro celkové fungování alba. Vemte si například, co by se stalo, kdyby z alba vyšoupli třeba skladbu Vera. Na první poslech se zdá nedůležitá (což asi i je, pokud se na to díváme z pohledu dějové linky), ale čím víc ji poslouchám, tím mi přijde významější. Každý kousek je důležitý pro fungování celého díla.

(Tady na tomhle obrázku je onen sadistický učitel. Ilustrace z filmu trefně přirovnává školu k mlýnku na maso a studenty k masu. Jo, je to morbidní...)

Celkový dojem je, myslím, zdrcující a přesto je tam tolik energie. Je to depresivní, ale zčásti s dobrým koncem (zvlášť ve filmu mě to dostalo, ale o tom taky jindy).
The Wall má poslání, má význam.
Mám pocit, že dnes není možné, aby něco takového vzniklo (a pokud ano, k čemu by to bylo?). Kdo má dneska čas si sednout a v klidu hodinu a půl poslouchat, snažit se pochopit? Ne nadarmo se říká rocková opera. Přestože je to rocková hudba, princip je stejný, jako kdybyste poslouchali Mozarta. Tohle funguje jen vcelku! Nechci zabřednout do myšlenek o dněšním fungování hudebního průmyslu, o dnešní konzumní společnosti a stylu života - nemá to cenu, je to zdlouhavé a vydalo by to na několik samostatných článků. Jen je mi to trochu líto.

Nezbývá tedy než poděkovat.
Jsem Vám, naši milí Pink Floydi a především Rogere, strašně vděčná, za to co jste stvořili. Protože Vaše hudba je věčná.

Samostatné články o některých skladbách z The Wall (budu postupně doplňovat):
 


Komentáře

1 Sunshine Sunshine | Web | 21. února 2013 v 21:53 | Reagovat

Já jsem se k tomuhle albu (a k celejm PF) dostala přes tátu - řekl, že by si The Wall přál k Vánocům, tak jsem začala shánět (rozuměj ilegálně stahovat) :-) Ale protože vždycky potřebuju vědět, co vlastně dělám, samozřejmě jsem si přečetla, o čem to je. Miluju rockový opery, miluju písně s příběhem a smyslem. Ale když jsem viděla vlajku s kladívky a pod tím napsáno "jeden ze symbolů od reality odtrženého Pinka", spadla mi čelist. - od reality odtrženého! Já jsem strašně fascinovaná takovými případy šílenství. Takže okamžitě jsem si přečetla příběh, poslechla album - příběh lahodil duši, hudba sluchu. A já věděla, že je to to nejgeniálnější, na co jsem kdy narazila, a teď už Zeď napodobuji, přejímám z ní citáty a myšlenky, neustále mi zní v hlavě, jakmile někdo mluví o obyčejné zdi, hned v tom vidím tu bílou s cihlami ze scény "The Trial" a kam můžu, tam tohle téma "imaginární zdi oddělující člověka od ostatních" nacpu :-) Pořád nemůžu pochopit, jak tohle někdo mohl vymyslet. Waters je Bůh, na tom něco bude, protože tohle...to ani nelze vyjádřit slovy. Na to album by měli psát "Ministerstvo zdravotnictví varuje: poslech Zdi způsobuje nenavratitelné poškození duševního zdraví!" :-)

2 Mlok Mlok | Web | 21. února 2013 v 22:22 | Reagovat

[1]: Souhlasím s Tebou do posledního písmenka! Za tu krátkou dobu, co Zeď poslouchám a chápu (to je důležité, dřív jsem Zeď sice znala ale nikdy ji neslyšela vcelku) mi to stačilo totálně zničit život :-) Připadám si jako feťačka, který někdo předhodil nějakou novou supersilnou drogu a ať chci sebevíc neubráním se jí. Myslím, že teď už o sobě můžu tvrdit, že jsem "od reality odtržený Pink" V poslední době skoro nejím a nepiju, protože žiju ze Zdi!

3 K. K. | Web | 7. května 2013 v 18:36 | Reagovat

Miluju hudbu z The Wall, ale ještě stále nějak nemám na to, abych film shlédla celý, viděla jsem každou jeho část, ale ne v celku.. Nějak to prosto nedávám, je to děsivé, skvělé, úžasné, odporné a to všechno se tak nějak spojuje a dává to něco, co nedokážu popsat slovy.. Akorát já jsem spíš fanouškem Gilmoura, jeho zpěv naprosto zbožňuju! (ale tak to je jen o vkusu)

4 Caroline Caroline | Web | 7. května 2013 v 18:49 | Reagovat

Pink Floyd jsou prostě neskuteční :)

5 Alétheia Alétheia | 7. května 2013 v 20:12 | Reagovat

Skvostný článek! Úplně mě potěšil uprostřed dne plného učení, protože píšeš jako někdo, kdo je z Pink Floyd stejně uchvácený jako já, což se obvykle lidem těžko vysvětluje. Za to, co tu píšeš, Ti patří můj obrovský obdiv, a snad přijdu zas. (o=0

6 Normální člověk Normální člověk | Web | 7. května 2013 v 21:07 | Reagovat

Ano...souhlasím se vším až na ten názor o zpěvu Davida Gilmoura...i když je pravda že z těch dvou rivalů u mě vždycky zvítězí Waters :)

7 Mlok Mlok | Web | 7. května 2013 v 22:12 | Reagovat

[3]: Určitě to někdy zkoukni celé, je to úžasné. Vlastně přesně jak píšeš, nepopsatelné slovy. Když jsem ten film viděla poprvé, obrovsky mě to zasáhlo (a to se mi vlasně stává i po kařdém dalším zhlédnutí)

[5]: Díky moc! Je pravda, že Pink Floyd je něco jako moje posedlost a láska v jednom.

[6]: Jinak, já mám Gilmoura taky strašně ráda. Nechtěla jsem aby to vyznělo tak jak to nejspíš vyznělo. Jenom prostě když ho srovnávám s Watersem tak nemá šanci.

8 Iffie Iffie | Web | 8. května 2013 v 13:23 | Reagovat

Zrovna včera jsem na ten film koukala, je to absolutně dokonale šílené. Dvěma slovy - Pink Floyd.

9 We Heart Hayley | ©Chelsea We Heart Hayley | ©Chelsea | Web | 8. května 2013 v 18:04 | Reagovat

Dívali jsme se na to ve škole ale tak v 7-8 třídě tak jsme to nikdo moc nepobral do ted jsme se an to znovu ale enpodívala

10 Mlok Mlok | Web | 8. května 2013 v 18:33 | Reagovat

No tak ono je docela hloupé pouštět takový film ve škole lidem, kteří o tom nic nevědí. To je pak jasné, že z toho nic nemáš.  Ale já bych to teda zase ocenila :-) Doufám, že tě třeba můj článek přesvědčil a koukneš na to znovu.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.